ONLINE rezervace prohlídky
Hrady a zámky - Homepage - Kontakty - Události a akce - Aktuality - E-shop - Newsletter
Zámek
Tisk

Příběh

Příběh kozelský: O pokladu obráceného zloducha Radouše

Kdo seje vítr, sklízí bouři

Takové podivné stvoření nepotkáte jinde než na Plzeňsku: Prý je to syn člověka, ale bradku má kozí, uši oslí a špičáky vystouplé, jaké mívají divočáci. Podle vesnice, kde se narodil, mu říkají Radouš. Slyší ale i na podobná jména Raden či Roden.
Když se taková příšera objeví v kolébce místo radostně očekávaného miminka, musí to být pro rodiče hrozné překvapení – co dím, když se jedná o příšeru, tak vpravdě příšerné! Přeci jen by si měl ale člověk svých dětí hledět za každých okolností a nezapudit je jenom proto, že se narodí s chlupatou bradou a oslíma ušima. Ona se žádná věc, ani ta nejpodivnější a nejhorší, neděje jen tak zbůhdarma: Ta zemanka, co se jí Radouš narodil, se v očekávání rouhala, že chce počít holku a nic než holku a než aby kluka přivedla na svět, to radši osla! Tak se jí pán Bůh za to nepěkné rouhání odvděčil taky nepěkně.

Otec prý syna zavrhnul už při narození a ten musel vyrůstat v ústraní, v té nejzapadlejší komůrce radoušské tvrze, kam slunce nepřišlo. Ani matka se o něj nestarala – mateřskou péči přenechala chůvě, která také nebyla bůhvíjaká světice. Není divu, že se Radouš, sotva trochu dorostl, z rodné tvrze vypařil. Čím se v okolních lesích živil, to ví jen pán Bůh. Každopádně když náhodně našel v lese jakousi kouzelnou knihu, rázem mu byly ku pomoci desítky šikovných skřítků, jichž byla ta kniha plná, a ti mu na jeho přání postavili uprostřed hlubokých lesů hrad Radyně.

Jakmile se z ušatého a zubatého Radouše stal muž, unesl z nejbližší vesnice od Radyně dceru tamního krejčího, vyslovenou krasavici. Ta se na něj už během svatby, vynucené pod pohrůžkami, nemohla ani podívat. Nicméně ze strachu o holý život zůstala na hradě a povila mu syna. Když Radouš, odmala vysmívaný pro svou kozí bradku, oslí uši a kančí zuby, zjistil, že syn zdědil všechny jeho nedostatky, na místě ho i s matkou, která se odvážila mu přivést na svět sebe v menším vydání, krvavě umlátil.

Za svůj život vystřídal pak Radouš dalších šest manželek. Všechny opět buď surově unesl, nebo nalákal na nepředstavitelné jmění, které, díky přepadávání pocestných a také zásluhou skřítků z kouzelné knížky, stačil nastřádat. Pětkrát se opakovala ta stejná historie: Každá z pěti matek přivedla na svět dítě, které se nevzhlednému, zvířecímu otci podobalo jako vejce vejci. Každá i s dítětem skončila jako mrtvola v radyňském hradním sklepě. Až té šesté ženě se podařilo v požehnaném stavu objevit sklepení plné koster a pod záminkou, že dojde na trh pro kolomaz, protože na již poněkud zanedbaném hradě všechno vrže, uprchnout. Jaké se jí narodilo na útěku dítě, zůstane navěky tajemstvím – každopádně se nenašel žádný svědek, jenž by kdy na světě spatřil nějakou další bytost podobnou Radoušovi.

Útěk sedmé manželky byl důležitým zlomem v Radoušově konání. "Jak vidno, nenajde se na světě nejspíš žádná žena, která by mi porodila normálního potomka a dědice," pomyslel si tehdy čerstvě opuštěný Radouš. Kromě prozření prý navíc začal upřímně litovat svých předchozích činů. A nezůstalo jen u lítosti: "Byl jsem krutý – krutější, než oba mí rodičové dohromady. Co živ budu, vynasnažím se všechno zlo, co jsem doposud napáchal, odčinit," kál se prý upřímně Radouš. Ač se ve svůj pravý opak nikdy neproměnil a občas z jeho jednání zlo ještě problesklo, dobrých skutků prý před smrtí stihl vykonat celkem dost. Ne tolik, aby mu byly prominuty jeho předchozí zločiny a on přišel za své pokání do ráje, ale ani ne tak málo, aby ho Pán Bůh bez rozmýšlení poslat smažit se do pekelného kotle. Protože nepatří ani do pekla, ani do nebe, dodnes prý bloudí v širším okolí svého radyňského hradu.

Od doby, co slovutný rod Černínů za časů, kdy císařovna Marie Terezie poslala jako první hlava státu všechna česká děcka do školy, postavil necelou hodinu pěší chůze od radyňského hradu zámek, zdržuje se prý Radouš nejčastěji tam. Tuze mu prý zalichotilo, že zámek dostal jméno Kozel: Ve své mužské ješitnosti v tom Radouš viděl jasnou oslavu své kozí bradky. "Konečně se někdo v plzeňském kraji neštítí a nestydí mě připomenout," liboval si v duchu už tehdy, kdy ze zámku pojmenovaného Kozel stály teprve základy. Radouše prý může od jeho pozemského strašení vysvobodit pouze to, když se někdo z jeho rodu stane papežem – to je jediná cesta, jak smýt jeho dávné viny.

Na svůj věčný život na zemi si nicméně Radouš prý už zvykl. Říká se, že k dobrému pocitu mu prý bude stačit, pokud najde na pozemském světě upřímného přítele a ten to s ním bude, navzdory ohavnému zevnějšku, myslet dobře. S takovým člověkem prý bude Radouš ochoten rozdělit se o své obrovské poklady, kterých nashromáždil víc než kdejaký král. Protože se Radouš podle posledních svědectví zjevuje nejčastěji na zámku Kozel, mají největší šanci dostat se k pokladu právě návštěvníci tohoto krásného místa. Drobná rada: Pokud budete na Kozlu přes poledne a zrovna se strhne bouřka, nežehrejte na zpackaný výlet s nehezkým počasím. Polední bouřka nad zámkem je totiž neklamným znamením toho, že Radouš, který se zjevuje téměř výhradně za denního světla a za zvuku hromů, je na zámku právě s Vámi.