ONLINE rezervace prohlídky
Hrady a zámky - Homepage - Kontakty - Události a akce - Aktuality - E-shop - Newsletter
Zámek
Tisk

Příběh

Příběh chlumecký: O hraběti, který i trable řešil smíchem

S úsměvem jde všechno líp

Takového pána by chtěla mít po boku každá žena. Jen ne ta, která ho vídá u stolu každý den a na loži každou noc a nosí jeho příjmení. Co ten se toho své Anežce už navyváděl! Kolikrát se hurónským smíchem chechtal nad tím, jak se lekla nastražené myši, nebo žáby ve své vlastní posteli!

Hrabě Oktavián Kinský se jako veselá kopa už narodil. O lotrovinách, které měl jako kluk na svědomí, by mohl vyprávět celé dny každý chlumecký prapradědek a praprabába, kdyby tedy ještě byli na světě. Kluci i holky obvykle ze svých dětských her vyrostou. Ne tak ovšem Oktavián – ten se rád bavil i jako důstojný pán až do svých posledních dnů. A že přišly hezky pozdě: Pán Bůh ho měl rád, tak jako všichni kolem, a popřál mu na světě pobýt celkem 83 jar!

Abychom tedy vyšli s celou pravdou ven: On sice byl hrabě Oktavián nadmíru oblíbený pán. Ale jen u těch, kteří mu nepřišli přímo do cesty. U těch, kteří se v bezpečném koutě chlumecké hospody náramně bavili nad alotrii, jež prováděl svým příbuzným a známým - zkrátka těm nejbližším. Svým milým obětem, jak říkával. Ostatní by se mu po první zkušenosti raději obloukem vyhnuli. Ne vždy to ale, bohužel pro ně, bylo možné.

Kdo s panem hrabětem poobědval, nemohl si být jist, jestli jejich hostitele zrovna to dopoledne nepřepadla pořádně rozverná nálada a nějaký ten rarášek z kuchyně nepřimíchal do jídla všem - až na samotného hraběte, pochopitelně - do jídla projímadlo. To se pak hrabě při odpolední procházce náramně bavil nad tím, jak jeho společníci jeden po druhém mizí v panském lese diskrétně do houští. Součástí přijímacího rituálu každé komorné pak bylo, že ji nechal nejprve na zkoušku uklidit svoji pracovnu. Už se ale nezmínil o tom, že na lustru, či za psacím stolem číhá ochočená opička, která ráda skáče všem, kdo ji dosud neznají, v nestřežené chvíli na záda. Zkrátka, kdo už jednou u hraběte na zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou byl, při dalším pozvání sem raději předem sepisoval závěť, aby včas obstaral budoucnost své rodiny, kdyby ho snad z dalšího vtípku chlumeckého zámeckého pána měla klepnout Pepka.

Jednoho dne se hraběti Oktaviánovi v hlavě urodil opravdu kanadský žertík – a to přitom v Kanadě nikdy nebyl! Rozhodl se, že se bude vydávat za mrtvého, aby zjistil, co jeho domnělá smrt způsobí v myslích a činech těch, jež by, jak předpokládal, měla zasáhnout. A tak všem, pro které měl jeho život nějakou cenu, rozeslal dojemná smuteční oznámení o vlastním skonu.

V následujících dnech ho manželka, která kromě komorníka a kuchařky jako jediná věděla, že se manžel za mrtvého jen vydává, viděla poprvé v slzách, bez obvyklého úsměvu na rtech. A ty slzy byly den ode dne větší a větší. Byly to ale slzy štěstí! A bylo jich víc a víc, podle toho, jak přibývalo dojemných dopisů reagujících na nenadálý skon hraběte a jak se množily reference komorníka, kuchařky i vlastní manželky o tom, koho dalšího hraběcí smrt hluboce zasáhla. Děti z města prý pláčou, že už je nikdo nebude strašit u rybníka vodníkem. Báby na trhu si připomínají, jaký byl hrabě štramák, a jak byl ve tváři vždycky samý úsměv – jaká že je ho škoda! Chlapi v hospodě se údajně předhánějí v historkách o tom, co kdy hrabě vyvedl komu povedeného. A přitom pijí na žal a vypijí dvakrát tolik, co obvykle. Farář dal sloužit za mrtvého mši, ale musel ji ukončit v půli, protože od slz neviděl do žaltáře. "Tak tohle vůbec nebyl marný život, co jsem dosud žil, ještě se vyplatí pár let v něm pokračovat!," řekl si chlumecký hrabě Oktavián a hned dal všem vědět, že je ještě pořádně živý: Nechal sice vystrojit vlastní funus, ale sotva se všichni seřadili do pohřebního průvodu, otevřela se dvířka pohřebního vozu, z nich vyskočil nebožtík a s vítězoslavným úsměvem pronesl k úleku všech truchlících: "Rozhodl jsem se, že Vás na tomhle světě přeci jen ještě nějaký pátek budu zlobit!"

Když hezkých pár let nato skutečně zemřel a lidé četli pravé úmrtní oznámení, nestačili se divit: Na seznamu pozůstalých není jediný potomek! To přeci musela být pro hraběte velká bolest nemít děti – a on ji vždy dokázal překonat s úsměvem na rtech! Ale hlavně: Co všechno stálo v úmrtním oznámení ve výčtu Oktaviánových velkých činů! Všichni ho považovali za člověka, který od rána do večera spřádal žertíky. A on přitom mezi svými kousky, jak se tu píše, vyšlechtil nová koňská plemena, která pak prokázala svoje kvality na proslulém dostihu zvaném Velká pardubická, u jehož zrodu rovněž stál. Dal práci desítkám lidí v hraběcí šroubárně. Vystavěl v Chlumci velkolepý hotel Liverpool, který městu záviděli i v nedalekém Hradci. A hlavně – byl po léta chlumeckým starostou! A v časech jeho starostování se chlumeckým měšťanům vůbec nevedlo špatně, jak dokázali řádně docenit až nyní, kdy už hrabě mezi nimi není! Lid až nyní jen zíral, kolik velkých skutků dokázal hrabě Oktavián Kinský v přestávkách mezi svými humornými kousky prosadit. Mnozí v Chlumci a okolí si ho vzali za příklad a snažili se prosazovat dobré věci také s takovou lehkostí, šarmem a vtipem, jak to uměl jejich hrabě, na kterého nikdy nezapomenou.